Jako dítě jsem občas vyváděla nějaké menší lumpárny. Když jsem byla asi tak v páté třídě, volaly jsme z telefoní budky s kamarádkami ze srandy na Linku bezbečí. Vzpomínám si, jak jsem ten večer usínala ve své posteli a přemýělela nad tím, jaké jsou asi tak ty pracovnice, které na Lince bezpečí zvedají telefon. Obdivovala jsem je a toužila jsem být stejně schopná jako ony (to jsem ještě netušila, že tam pracují i muži), schopná pomáhat dětem v nesnázích, být užitečná. Když jsem si prošla pubertou a byla v posledním ročníku na gymnáziu, vůbec jsem netušila, co dál se svým životem. Nebyla jsem nijak vyhraněná. Když jsem neudělala přijímačky na vysokou školu, nijak mě to nepřekvapilo. Odjela jsem na zkušenou do Londýna, kde jsem zpočátku pracovala jako au-pair, později jako servírka. Po návratu domů jsem učila AJ na základní škole a připravovala se na přijímačky na VŠE. Pořád jsem netušila, co bych v životě chtěla dělat. Když jsem se vrátila ze zápisu na fakultu, polilo mě horko. Upsala jsem se ke studiu někde, kde vůbec netuším, co budu s tou školou dál v životě dělat.